„Vděk je základem většiny mého štěstí.“ Lama Ješe Losal Rinpočhe

Vždy, až kam mi mé vzpomínky sahají, mi byli blízcí lidé, u kterých viděl jsem, jak dokáží se radovat z maličkostí. A ruku v ruce s jejich čistou radostí přichází pokora a vděk. Čemukoli. Komukoli.

Pro jednoho může znamenat třeba východ slunce naprosté dennodenní klišé, které se opakuje ve stovkách ba i tisících dnech a pro jiného stejný výjev může představovat posvátné zrození, jemuž se s úctou dá každý den vyjádřit vděčnost. Pro jednoho je třeba vyšplhat vysokou horu, aby si dokázal uvědomit velikost zázraku, druhý stejný stav dokáže najít ve „všední“ kapce rosy, zrcadlící sluneční světlo. A pro dalšího nestojí ani jedno za významné povšimnutí.

Většina z nás je obdařena zrakem, ale ne každý dokáže vidět. Příroda nám věnem přiřkla sluch, ale dar naslouchání už s tímto obdarováním sám o sobě nepřichází. Dokážeme vnímat, ale přiložme ruku na srdce a přiznejme si, umí všechny lidské bytosti přetavit vnímání v prostý a nezištný cit?

Připadá mi, že dětský pohled na svět, který byl všeho vnímání bohat, se mi s dospíváním začal upozaďovat a v nestřeženém okamžiku se začaly stále častěji objevovat jakési falešné mantry, které však prázdnotou, jak mýdlové bubliny, zely. Pro oči zšedlé a zatemněné pochybnými statky nebylo snadné prohlédnout tuto lest. Pro plíživý, ale trvalý atak, všelijakých věcí, bylo velmi těžké se bránit. Když mamon přichází pomalými krůčky a ústupky v jeho jménu jsou jen drobnými dílky, lehce se přehlédne změna směru. Ale i slepičími krůčky dají se nekonečné míle uraziti a pojednou možná zjistíme, někdy i po mnoha a ještě více letech, že nám cosi schází. Jakoby z nevšímavosti prošoupané kapsy postupně vše se vysypalo, ale my si už vzpomenout nedokážeme, co jsme si s sebou vlastně nesli. Jen pouhý pocit, že nějaký význam pro nás to mělo, dokáže přibrzdit a zpomalit ten všední shon. Není však třeba zoufat a trestati se po milionté a ještě znovu.

Je to již pár let, kdy mi snad mé zbloudilé múzy mlhu kolem mne složitostmi stvořenou, pomohly do krajiny rozfoukat. Zase jsem nalezl to množství zázraků, které se kolem mne neustále dějí. V přírodě, v lidech, v sobě, všude kam svou pozornost dokážu upřít. Je to jak, kdybyste obličej v horku červencovém svlažili v čiré chladné vodě. Najednou víte a přehlédnout nemůžete, že je mnoho příležitostí k vyjádření vděku. Komukoli. Čemukoli.

Jaroslav Vlasta