Už jsem to několikrát zkoušel. Vybavit si, jaká je moje nejstarší vzpomínka na lavičku pod lípou a na sedícího dědu na ní. Ale nedaří se mi to. Mám prostě dědu spojeného s tou dřevěnou lavičkou odjakživa. S mohutným kmenem s jemnými vráskami a s nekonečně rozlehlou zelenou střechou nad dědovou hlavou. Dnes mi už ta rozložitá koruna tak velká nepřijde, ale když jsem byl malý, pro dětské oči to byl obrovský vesmír listů ve tvaru srdce.

Nepředstavujte si, že děda seděl pod letitou lípou od rána do večera, to vůbec ne. Byl úžasně činorodý člověk. Vlastně po celý den běhal kolem stavení a po zahradách. Dodnes mi není úplně jasné, jak je možné, že měl neustále co dělat a čím zaměstnávat své šikovné, vrásčité, ale při pohlazení, něžné ruce. Každé ráno, ať všední nebo víkendové, na vesnici je to asi trošku jedno, bylo potřeba obstarat hospodářství. Nejprve byla na řadě domácí zvířata, to byl odjakživa vesnický zákon a řád. Žádná korýtka, žádné misky a jesličky nemohly zůstat po ránu prázdné. Děda je všechny naplnil a teprve, když se osobně a často s pohlazením a poplácáním přesvědčil, že se všechny rypáčky, zobáčky a čumáčky mají do čeho vnořit, si pak dovolil sám usednout ke stolu s babičkou, která mezitím připravila jednoduchou, ale vždy chutnou snídani. A k tomu nesměla chybět bílá káva. Melta.

Tu vůni čerstvě zalitého bílého kafíčka s troškou mléka si vybavím vždy. Je to něco, co se nedá zapomenout a co prostě máte spojené, alespoň já to tak mám, s životem na vesnici. Říkejte si, co chcete. Zalijte mi třeba sáček čaje do hrníčku, nebo kakao do sklenice, nebo čerstvě vymačkané pomeranče. Jste hodní, ale já na vesnici snídám bílou kávu. Říká se, že zvyk je železná košile, ale to s tím nesouvisí. Já s tou čerstvou „kávou“, s vůní a párou, která pomalu stoupá ke stropu, s promícháním černé melty s troškou kravského, sytě bílého mléka, které mi vždy připomene symbol jinu a jangu a to, že na světě musí být rovnováha, mám spojeného dědu a babičku a vzít si to nenechám. Nechci. Možná to máte stejně.

Ale zpět k dědovi a k jeho nejoblíbenějšímu místu – k lavičce pod lípou. No lavičce … Byla to velmi jednoduchá konstrukce z prken a hranolů. Prkna byla do hladka obroušená a hrany měla zakulacené. Asi už byla hodně stará, ale vady stáří byste na ní hledali marně. Děda se dobře staral, a když jste si sedli a položili ruce vedle sebe, do dlaní vás hřálo letité dřevo. Nevím, čím to je, ale vždy, když jsem si na ni sedl a mám to tak dodnes, přijde mi, že do mne proudí energie a klid. Stejný klid vždy vyzařoval z mého dědy. Prostě dnes už vím, že ty spousty otázek, které zvídavé dítě může mít a má, byly vedle mého dědy tak nějak jednoduché, možná malicherné a rozhodně snadno řešitelné. Jasně, vím, že to nebylo dílo dřevěné lavice, ale mého dědy, ale zkuste mi to vysvětlit dnes, když tam sedím už sám. Ten pocit je pořád stejný. Pod sebou hřejivé dřevo, za sebou široký kmen lípy a nad hlavou šepot tisíců listů, které už více než sto padesátkrát opadaly a znovu se zrodily. Tady se některé moderní problémy lidstva zdají opravdu směšné … nebo myslíte, že lípu zajímá, kdo letos usedne v Parlamentu?

S úctou, Jaroslav Vlasta