„Nedivme se, že je u nás tolik oustní i jiné kritiky! Vždyť jsme národ mladý a mládí rádo filosofuje, miluje, nenávidí i kritizuje.“  Jan Neruda

Těžko odhadnout, jak by nahlížel na dnešní svět Jan Neruda, veliký náš myslitel století devatenáctého. Ano, toho slavného období páry, profesor Hrbolek laskavě promine. Jestli by to obří množství kritiky a všehonázorství, které světem hmatatelným i tím digitálním ze všech stran se na nás valí, pořád shovívavě mladostí národa omlouvati ráčil. Tak, jako očima druhých na svět hledět nemůžeme a ani v botách jejich po cestách zemských nešlapeme, mohli bychom se jen o názoru pana Jana dohadovat. I když nepochybuji, že by naší dobu vystihnouti zvládl – realisticky, košatě a s neotřelým důvtipem sobě vlastním.

Přenést na člověka zkušenost, kterou sám osobně neprožil, není úkol snadný. Někdy je to věc zhola nemožná. Sami víte, že mít druhé uši v dosahu opravdu nestačí. Harmonické naladění mezi vypravěčem a posluchačem není dáno pouhou jejich přítomností. Musí být pozornost, ta mrška přelétavá, a také chuť, nálada, ochota, úcta nebo jak ten převaděč spojení vlastně nazveme, a to bezvýhradně v páru, jakože u obou.

Když vše za přísného dohledu planetární konstelace klapne, pak je jakás takás naděje na úspěch. Ne vždy stoprocentní, ale to bychom se stejně nechali unášet ve zrádných vlnách utopií.

A tak trošku doufám, že se na mé řádky někdo napojí. Ale i kdyby se tak nestalo, do náruče zoufalství mne to určitě nepřivede. V prvé řadě přeci tvoříme sobě ku radosti a pak teprve z našeho plodu možná další užitek bude a to už je jaksi navíc, k potěše naší.

A v čem tedy hledat „kvintesenci“ mého několikařádkového recepisu?

Opravdu není lidskou povinností mít na všechno názor.

Howg.

S úctou a pokorou, Jaroslav Vlasta