„Dědo, nemůžu si vzpomenout, že bych tě slyšel někdy nadávat. Ty vůbec nemluvíš sprostě?“ zeptal jsem se a jsem stoprocentně přesvědčený, že se dědovi pohnuly koutky úst do neznatelného úsměvu.
Složil ruce v klíně a díval se dál do krajiny. Už jsem si zvykl, že to není typ člověka, který ze sebe hned vychrlí odpověď. Neskákal lidem do řeči, prostě poslouchal, a když uznal za vhodné, tak odpověděl. Rozvážně. Pomalu. Srozumitelně.

Pamatuji si, že mi kdysi povídal: „Honzíku, víš, co dnešním lidem hodně chybí?“ Když jsem jen kroutil hlavou, pokračoval: „Od pradávna, co byli lidé lidmi, sedávali spolu, nejčastěji kolem ohně a povídali si. A i ti nejmladší v rodině věděli, že je třeba respektovat druhého. Věděli, že není slušné skákat do řeči. Měli zažito, že nechají druhého nejdříve domluvit a teprve potom k tomu mohou něco říct. A to se dnes nějak vytratilo. Lidem chybí vzájemná úcta,“ dokončil myšlenku děda a povzdechl si.

Dříve jsem tomu tolik nerozuměl, ale dnes přesně vím, o čem děda mluvil. Však se podívejte sami, setkáváme se s tím na každém kroku. Jeden mluví a ještě než stačí svůj obsah představit posluchačům, už mu do toho někdo skočí s hláškou: „Ježíši, to je debil ….“. Vždyť my ani nedáváme druhým šanci, aby nám své stanovisko vysvětlili, natož ho v případě potřeby a chuti obhájili. Asi se snažíme neztrácet čas nebo vlastně nevím, proč to tak děláme … Posloucháme snad raději sami sebe než druhé? Nevím. Ale vytratila se nám úcta člověka k člověku. Možná bychom si potřebovali zase sednout kolem ohniště. Pohled do plamenů dává možnost nahlédnout do svého nitra. A lidi sedící kolem, jsou ohněm tak nějak propojení.

„Víš, proč se tě na to nadávání vlastně ptám, dědo?“
„To nevím, Honzíku.“
„Máme ve třídě pár kluků a ti opravdu dokáží nadávat hodně sprostě. Dokonce jim někdy ulétne sprosté slovo i před učiteli. Ti se někdy kvůli tomu hodně rozčílí a nejraději by jim asi vlepili pohlavek, ale to už se dneska nesmí.“
Děda si poposedl, přehodil nohu přes nohu a bylo vidět, že ho mé povídání zaujalo. Stále však mlčel.
„Jeden náš učitel, pan Charvát, se s naší třídou rozhodl udělat pokus. On to tedy nazval experimentem, mě se ale takové slovo zdálo přehnané. Ten pokus spočíval v tom, že se s námi vsadil o zmrzlinu. Povídal: Třído, jestli dokážete během této hodiny mluvit, aniž byste použili vulgární slovo, pozvu vás další hodinu na zmrzlinu Na Špici. Ve třídě propukl hned jásot, protože se už všichni viděli, jak místo učení lížou zmrzlinu v městském parku.“
„Zdá se mi z toho tvého vyprávění, že to asi tak lehké nebylo, viď?“ zeptal se děda a přizvedl obočí.
„No, to tedy nebylo,“ musel jsem neochotně přiznat.
„Tak mi to dopovídej.“
„Věděl jak na nás, ten pan Charvát. Začal si s námi povídat o normálních věcech. O tom, co máme rádi, co vyvádíme po škole, jak trávíme víkendy s kamarády. Do toho se někteří začali překřikovat a netrvalo to vlastně tak dlouho a VOLE bylo na světě.“
Děda se usmíval, oči se mu u toho zúžily, asi to byl výsledek, který předpokládal.
„Takže jste sázku prohráli,“ konstatoval děda.
„Ještě se to někteří snažili uhádat. VOLE prý není sprosté slovo a vulgarismus už vůbec ne. Ale pan učitel trval na svém. Bylo to marné.“
„Tak, tak, tomu se nemůžeš divit,“ souhlasil děda s naším panem učitelem.
„Já se nedivím. Jen nám to bylo hrozně líto. Chtěli jsme moc na tu zmrzlinu a kvůli jednomu darebovi jsme sázku prohráli.“
„To už tak v životě bývá,“ pokýval děda hlavou.
„No, ale dopadlo to nakonec dobře, dědo.“
„Jak to?“
„Pan učitel nás na tu zmrzlinu vzal stejně. Říkal, že jsme se snažili a že si ji zasloužíme.“
„Řekl bych, že je to dobrý učitel,“ poznamenal děda.
„To ano. Mám ho rád. A víš co ještě? Od té doby se ve třídě sami hlídáme, aby nikdo nemluvil sprostě. Už nás chválili i ostatní učitelé, že jsme se dost zlepšili.“
„Honzíku, já myslím, že to od pana učitele byl přeci jen velký experiment.“
„Jak to myslíš, dědo?“
„Během jednoho dne dokázal ve vaší třídě zařídit, že jste si uvědomili, co je špatně a dokázal vás navést na správnou cestu. Možná, že někteří z vás budou mít sladkou chuť zmrzliny spojenou s tímto zážitkem na hodně dlouho a možná i na celý život.“
„Tak to mě nenapadlo,“ musel jsem přiznat i když dnes už vím, že měl děda obrovskou pravdu. A před úsilím našeho pana učitele se skláním dodnes. Nepotřeboval na nás křičet, netrestal nás, ani rákosku vzít do ruky nemusel a přesto jsme všichni pochopili, o čem ta hodina před lety vlastně byla.

„No a dědo, jak je to tedy s tím nadáváním. Nadáváš taky někdy?“ vrátil jsem se se svým dotazem úplně na začátek a čekal jsem na odpověď.
Mohl mi říct prosté ANO nebo NE. Určitě by dědeček v mých očích nijak neklesl, já ho mluvit vulgárně neslyšel a pro mne byl a do konce mého žití i bude, olympským bohem.
Dnes už samozřejmě vím, že každému z nás to slůvko občas ulétne, hlavně když jsme ve vypjaté situaci. Ale také vím, že vkládat VOLE (nebo i horší výrazy) za každé druhé slovo prostě není to pravé. Příkladem budiž můj známý, který se bez toho zvířátka navíc už ani domluvit nemůže. V hlavě mi utkvěla jedna z jeho vět: „Mami, dneska si to uvařila fakt dobře, VOLE!“

Tak jak je na tom ten můj děda?
„Snažím se, Honzíku, sprostě nemluvit,“ odpověděl a já se na víc už ptát nemusel.

S úctou Jaroslav Vlasta