„Dědo, jednu věc moc nechápu.“ Oznámil jsem dědečkovi, když jsem s ním seděl v sobotu na našem oblíbeném místě. Bylo čerstvě po obědě a babička nás vybavila mátovým čajem do hrníčku a my jsme se šli podívat, co je nového v krajině. Asi můžete namítnout, že výhled bývá pořád stejný, ale my bychom s tím nesouhlasili. Často jsme se dívali jen na plující mraky. Zkoumali jsme jejich tvary a rychlost s jakou po nebi ubíhaly. Také jsme se dívali po barvách stromů v dáli. Každé roční období nám připravovalo scenérie, o kterých jsme si mohli s dědou povídat. Do toho zpěv ptačích kamarádů, kterých bylo kolem chalupy vždy mnoho, prostě témat na mluvení anebo také na mlčení a přemýšlení, bylo dostatek.

Znáte to, když jste s někým, díváte se do krajiny a mlčíte a užíváte si jeden druhého. To jsou vzácné okamžiky, které nemusíte doprovázet slovy, a přesto vykreslují sílu okamžiku. Do duše se otisknou jako razítko na papír a když se o své vzpomínky hezky staráte, mnoho jich vydrží věky. S někým je krásné mluvit, ale s někým může být ještě krásnější mlčet, a to prosím nemyslím nijak sarkasticky, i když i tak to může platit.

„Copak tě trápí, Honzíku?“ zeptal se zvídavě děda. Myslím, že byl vždy za moje otázky rád. Dávalo to mezi námi prostor k povídání a vzájemnému poznávání, a když se na to dnes podívám zpětně, jsou to chvíle, které jsou pro mne nenahraditelné a nezapomenutelné.

„Byli jsme venku na procházce se třídou. Šli jsme k městskému parku. Místo našeho nemocného pana učitele nás vedl pan ředitel. Čekali jsme na semaforu u přechodu, než naskočí zelená a na druhé straně ulice byl starší pán v oranžové vestě s popelnicí a zametal chodník. Pan ředitel si ho také všiml a všem nám nahlas povídá: Radši se dobře učte, ať nedopadnete v práci takto a prstem ukázal na zametajícího pána.“

Lehce jsem na dědovi poznal, když se mu něco nelíbilo. Nebylo těžké odhadnout, na co bude reagovat radostně, smutně nebo udiveně. Teď jsem si zřetelně všiml, jak svraštil obočí. Zvýraznily se mu vrásky na čele, a i kdyby nebylo těchto signálů, které často doprovodil kroucením hlavy, dalo se ledacos vyčíst i z výrazu očí.

Děda mlčel. Tak jsem pokračoval: „Víš, já si myslím, že to nebylo od pana ředitele správné a to ještě nemluvím o tom, že ten pán, co zametal, jeho poznámku asi slyšel“.

„Tak ty si myslíš, že to nebylo správné?“ zeptal se mě děda.
„Myslím, že ne,“ zopakoval jsem.
„Nebylo to správné. Dokonce to bylo velice hloupé. O to víc je to hloupé, že to řekl ředitel školy, který má dbát na výchovu dětí,“ řekl s vážným hlasem děda. Vycítil jsem, že to rozhodně není vše, co by rád řekl, tak jsem mlčel.
„Bylo by krásné, kdyby si všichni uvědomovali, že každá práce, která není postavena na vykořisťování a ubližování lidem, je důležitá. Ještě více důležitosti jí dodává, když je dělaná dobře a mají z ní prospěch nejen ti, co ji dělají, ale také druzí. Ti, co sklidí její plody.“
„Asi tomu dědečku úplně nerozumím.“
„Dovedeš si, Honzíku, představit, jak by vypadaly ulice, kdyby je lidé s košťaty a lopatami neuklízeli?“
„No, podle toho, jak se někteří chovají, tak bychom asi kličkovali mezi odpadky.“
„Přesně tak,“ potvrdil mou úvahu děda a pohladil mne po vlasech.

„Nemohou být všichni doktory, profesory, ministry, řediteli a já nevím, čím ještě. Práce je na světě spousty a každý človíček, který dělá svou práci dobře a rád, zaslouží uznání a respekt. Upéct dobře chleba, který bude křupavý a voňavý a bude radost vložit do úst každé sousto, je stejně důležité, jako předat studentům při přednášce na vysoké škole rady, jakou cestou se správně ubírat. Zedník, který dokáže podle výkresu postavit dům, udělá stejně důležitou práci, jako architekt, který plán namaloval. Dobře odvedená práce by neměla být terčem posměchu, urážek a pohrdání, ale měla by být správně ohodnocená. Bez výjimek. Třeba práce toho pána, co dokáže krásně uklidit ulici, aby se nám po ní chodilo s radostí.“

„No jo, dědo, ale takhle to asi na světě nechodí. Vzpomeň třeba na našeho ředitele,“ poznamenal jsem.
„O tom, jak to na světě bude, rozhodujeme jen my sami. Každý z nás. Jen naše chování k lidem a přírodě o nás vypovídá, jestli jednáme moudře nebo jako hlupáci.“
„No a co ten pán, který zametal a asi to slyšel?“ zajímalo mě.
„Asi z toho šťastný nebyl, Honzíku. Možná ho to i mrzelo, ale zas na druhou stranu může být rád, že ho pan ředitel nezaměstnává. Snad má větší štěstí na svého šéfa, který si dokáže dobře odvedené práce vážit. A to bychom měli všichni, ať už je ta práce jakákoli.“

Dříve jsem si to tolik neuvědomoval, ale dnes, když na lavičce sedím už sám, bez dědy a s láskou vzpomínám na jeho slova, cítím v sobě každou vyřčenou slabiku a literu. Dokážu si vybavit tón jeho hlasu a nemohu opomenout ten pocit, po konverzaci. Je ticho, jen příroda se ozývá, ale vzduch je naplněn čímsi nespecifikovatelným. Neucítíš to, neuvidíš, nenahmatáš ani nezaslechneš, ale nikdo mi nevymluví, že to tam není. Jako když se bouře přežene a my se můžeme pořád radovat z toho, že tu jsme. Z každého nadechnutí, z každého výdechu. Moc přeji každé lidské bytosti na tomto světě, aby prožila takové bohatství. Nejen prožila, ale i zapsala a uložila v sobě. Tyto úryvky dokáží skutečně formovat naše lidství.

S úctou Jaroslav Vlasta